17. setkání v roce 2010 - U Beranů

Hledám slova, kterými bych bez zaujetí mohla popsat tento večer. Vezmu to tedy od začátku.

Do restaurace, ve které jsem před 3 týdny a následně pro jistotu i ve středu v tomto týdnu zamlouvala pro „hudební akci“ salonek, přicházíme v půl osmé. Hospoda je téměř prázdná, salonek je krásně připravený – vše nasvědčuje tomu, že si užijeme dle našich zvyklostí (v nezakouřeném a spíše komorním prostředí).

Kolem 20. hodiny jsme znejistěli, neboť paní servírka, poté, co uviděla, že vyndáváme housle a začínáme ladit, prohlásila: „A vy tady chcete hrát? Ale vedle se scházejí muzikanti – tam bude country! No, nebojte, já vám tady zavřu dveře… , ale ono to asi nebude moc platné – oni hrají nahlas.“ Podotýkám, že David s Milanem zatím do salonku nedorazili a já si začala dělat starosti, jak tuto nastalou situaci přijmou. Po dalších 5 minutách do salonku vběhnul Milan: „Jé – vy sedíte tady? My jsme už asi půl hodiny tam – v hospodě – a zasedli jsme asi nějakým muzikantům místa. David se s nimi domlouvá, jestli se můžeme přidat. Pojďte tedy vedle.“

Jít vedle nebylo tak jednoduché a samozřejmé. Byli s námi kamarádi, kterým kouř z cigaret nedělá dobře a mně samotné se do kouřové clony taky moc nechtělo. Čekali jsme tedy, až začnou místní muzikanti hrát a podle toho, jaké to bude, že se buď přesuneme, nebo zůstaneme v salonku. Začali kolem 21. hodiny. (pozn.: Rozjezd měli tedy předlouhý, takže jsme si v klídku mezitím zopakovali několik koled).

Zkrátím to. Přesunuli jsme se. Byli to profíci, kterým stačil jen David. Hráli jednu pecku za druhou a doufám, že jsme jim to moc nekazili. Domů jsme dorazili řádně pročmoudění.

Děkujeme tedy všem, kteří přišli a všem, kteří nás tam strpěli.

Přikládám několik fotek a 4 videa:

1. Odjíždím v dál
2. Portsmouth
3. Už koníček pádí
4. Waterloo